Soucitné srdce. Ponaučení o esenci soucítění

Komentář k textu Třicet sedm slok o praxi bódhisattvy.

Tibetský buddhistický mistr zde podává svůj komentář ke Třiceti sedmi slokám o praxi bódhisattvy, tibetskému textu z 14. století, které shrnuje esenci nauk Šántidévova Uvedení na cestu k probuzení (7. století), a objasňuje v něm cestu k probuzení a význam pravého soucítění.

Jak by to v praxi vypadalo, kdybyste se starali více o druhé než sami o sebe? Právě to je radikálním tématem mimořádného souboru ponaučení, jakéhosi výcvikového manuálu, který ve čtrnáctém století sepsal buddhistický poustevník Ngulčhu Thogme a k němuž v této knize podává podrobná vysvětlení jeden z velkých tibetských buddhistických mistrů století dvacátého, Dilgo Khjence Rinpočhe.
V mahájánové tradici se ti, kdo mají odvahu podstoupit tuto hlubokou změnu postoje, tolik nezbytnou pro rozvoj pravého soucítění, nazývají bódhisattvy. Díky svému velkému odhodlání klást potřeby druhých na první místo a dosáhnout tak probuzení pro dobro všech živých bytostí překračují omezení vytvářená iluzí „já“ a toho, co je „moje“, přičemž tento svůj vývoj dovršují v přímé realizaci skutečnosti zcela mimo dualistické představy sebe a druhých.
Předkládaný klasický text uvádí způsoby, jimiž můžeme pracovat se svým srdcem a myslí z úrovně, na níž se zrovna nacházíme, abychom rozpletli předivo své úzkoprsé zaneprázdněnosti a objevili svůj vlastní potenciál soucitu, lásky a moudrosti. Tato učení inspirovala mnoho generací praktikujících buddhistů a velcí mistři všech tradic k nim sepsali četné komentáře. Dilgo Khjenceho komentář je pravděpodobně jeho nejrozsáhlejším zaznamenaným učením o praxi mahájány.