Původní oděv Buddhových žáků vyhovoval teplému indickému klimatu. Účel oděvů pro mnichy byl jednoduchý. Decentně ukrýt tělo, chránit ho před zimou, komáry a dalšími zdroji duševního rozrušení. Vlivem rozdílu mezi klimatem v Indii a Tibetu se roucho tibetských buddhistických mnichů v základě skládá ze tří součástí. Tyto symbolizují tři klenoty - Buddhu, dharmu a sanghu. Jsou to suknice a opasek, spodní vesta a šál. K tomu samozřejmě obuv, mala a další drobné vybavení.
Oblékání stejně jako ostatní pravidla a sliby mnichů fungují jako ochrana pro jejich nositele. Osvobozují ho nebo ji od problémů nebo pozornosti spojené s každodenním oblékáním a fungují jako připomínka slibů jejich nositeli a veřejnosti. Existují určité zásady odívání mnichů – např. rozdíl mezi nováčky a plně ustanovenými mnichy. Také se považuje za normální, když je jogín oblečen jako mnich, ale není v pořádku, jestliže se mnich obleče jako jogín nebo jako laik. Pokud je někdo oblečený v tradičním oděvu, ale v neobvyklých barvách, lze se domnívat, že to není mnich ani mniška.
Blůza - mniši nosí buď žlutou letní hedvábnou blůzu bez rukávů zvanou ngolän nebo silnější tögö, blůzu z bavlněného plátna nebo vlněného sukna tmavočervené barvy s modrým lemem. Lámové mají lem ze žlutého hedvábí nebo brokátu, která je symbolem tibetského kabátu čhupy. Jsou různá vysvětlení pro modré lemování kolem průramků mnišských rouch a vest. Jedním je, že symbolizuje Padmasambhavu od té doby, co je odstín lapisu lazuli spojován s královskou rodinou. Tögö se skládá ze tří částí. K vestě je přišit dlouhý a široký pruh límce, zakončený kousek nad pasem, a široký obšitý lem kolem horního okraje otvorů pro ruce, které tvoří jakési rukávy. Jejich střih symbolizuje sloní oko a sloní kel. Zapíná se na pravé straně a převazuje se páskem.
Suknice - mniši nenosí žádné kalhoty. Spodní část jejich oděvu tvoří suknice šamthab ušitá ze svislých pruhů jemného tibetského sukna therma. Suknice je velmi široká a rovná. Při oblékání se v pase šamthab skládá do záhybů a převazuje se opaskem kerag, tkaným z ovčí vlny a ukrytým pod horním přehybem suknice. Pod šamthab se někdy, zejména v chladném počasí, obléká ještě spodní suknice mäjog z tenčího a levnějšího sukna. Plně ustanovení mniši a mnišky nosí šamthab s pěti všitými aplikacemi v určitých vzorech a mají druhé žluté roucho s dvaceti pěti aplikacemi v pruzích zvané namcha, nošené jen při speciálních příležitostech.
Přehoz - kolem ramen si mnich typickým způsobem omotává přehoz zän, představující původní roucho Buddhy Šákjamuniho. Jednou stranou se převrací rubem nahoru na levé rameno a druhou se přehazuje předem pod pravou paží, zezadu se vede přes levé rameno a znovu se stočí dozadu, druhý konec se spustí na pravé rameno a na pravou ruku. Zän je nošen tak, aby zůstalo odhaleno pravé rameno. To je rozlišovací znak charakteristický pro mnišský šat. Tento styl může demonstrovat cudnost tím, že zde žádný jiný člověk nemusí asistovat při oblékání.
Ke speciálnímu použití slouží také jednoduchý, za krkem nařasený plášť dagam z tmavočervené vlněné látky se žlutou podšívkou. Mnich si jej přehazuje přes ramena pouze v hlavní shromažďovací chrámové síni při společných meditacích a obřadech a také když naslouchá učení. Plášť pak zůstává většinou složen určitým způsobem na stálém místě mnicha v chrámu. Mnich v něm nikdy nevychází ven.
Obřadní roucho - je další součástí oděvu mnichů, kteří složili vyšší sliby gecchulů nebo gelongů. Jeho název je čhögö a tvoří ho tři samostatné části, lagö, namdžar a dingwa, zhotovené z větších kusů dražšího materiálu. Obyčejným mnichům toto nákladné a složité roucho nahrazují tři čtverečky červené nebo žluté látky, poskládané do uzlíčku, které nosí zavěšený v pase nebo za výstřihem.
Teplý kabátek - žadul s vnitřkem z ovčí vlny může mnich nosit jen doma ve své mnišské cele. Je celý tmavočervený. Kabátek stejného střihu, ať už červený nebo jiných barev, mohou naopak na veřejnosti nosit běžní Tibeťané, laici.
Boty - musí být vysoké, protože mnich nesmí odhalovat kůži na nohou, aby u žen nevyvolával nežádoucí emoce. Běžné tradiční boty lhamgog mají spodní část zhotovenou z jednoho kusu nebarvené kůže, holínka je ušitá z červeného sukna. Kolem lýtka se boty stahují červenými tkanicemi. Podle délky studia a podle dosaženého stupně se mění i podoba bot. Začínající mnich chodí v jednoduchých botách z kůže zvaných šasumpa, mnich vyššího stupně nosí boty s hedvábím či brokátem. Různé barvy vyjadřující konkrétní význam a uplatňují se na kotníku. Podle tvaru a ozdoby bot se pozná, ke které škole tibetského buddhismu dotyčný mnich patří.
Buddhistické školy jsou spojovány s určitými barvami, které odlišují jejich oblečení. Například Gelugpa je známá jako žlutá škola. Žlutá nebo zlatá znamená disciplínu. Ta je zdůrazněna v praxi gelugpů, což byla priorita Conghapovi reformy. Ňingmapa je známá jako červená škola pro jejich tmavě červené oblečení. Namísto šafránově žlutých košilí nošených mnichy jiných škol se oblékají do červené a kaštanově hnědé. Sakja a Kagjü mají také tradici, podle které se oblékají do bílé. Ve skutečnosti byla škola Kagjü nazývána „bílá škola“ kvůli lehkému bílému oblečení jejich zakladatelů, Marpy a Milaräpy, kteří nebyli mniši, ale jogíni - hospodáři, kteří také možná svým lehkým oblečením demonstrovali svoje mistrovství v meditační praxi tummo. Jejich indičtí učitelé Tilópa a Náropa se také oblékali do bílých a splývavých bavlněných oděvů. V čínštině jsou kagjüpové nazýváni „bílá roucha“, díky hlubokému dojmu vyvolanému těmito do bavlny oděnými jogíny.
Zdroje informací: Květa Richtrmocová, Zuzana Ondomišiová